Blog

Upozornění - články nejsou úplně aktuální - nestíháme je psát a publikovat tak aby pokrývaly současný stav - jsme dál, než je v článcích napsáno. Jde jen o informaci abysme zamezili nedorozumění, protože spousta lidí to tak bere ;o)

 

Vpravo je vidět darovaná Pepsi :-)Zase na cestě Vpravo je vidět darovaná Pepsi :-)

    Znovu jsme začali řešit otázku jízdy na benzín. Tady v Íránu je jeho cena na 7,5kč za litr. Místní jsou naštvaní na vládu, protože ještě před pár lety byla cena desetkrát nižší. Pravděpodobně dost ušetříme. Z doků jsme ujeli na benzín asi 30 km. Občas to chcípalo a bude to chtít doladit. Sháníme kanystr, který by sloužil coby nádrž. Když se začnu vyptávat Omida, jak to říct ve farštině, tak se ptá, proč to hledáme. Po vysvětlení nechápavě říká:"Proč to sháníte, když můžete jet na plyn? Mají ho všude a je to za pakatel a lahev máte za 200kč.". Super. Okamžitě vyrážím na nákup. Láhev byla nakonec dražší, ale při ceně 3,50kč/kg se nám to vrátí, i kdyby jsme měli lahev zahodit. Íráncům se naskytl pohled, který očividně ještě neviděli. Lahev jsem dal na stupačku, přišněroval a nohy jsem si dal na bombu. Se svýma dlouhýma nohama jsem měl kolena skoro až u uší. Zároveň jsem tak přišel o zadní brzdu. A protože přední je spíš na ozdobu, tak jsem zácpami Bandar Abbásu pomalu projížděl tak abych nemusel brzdit. Holt zvyky z Asie jsou už dost natrvalo v mojí krvi. Jak se tvářili Íránci snad ani nemusím psát :-)

 

Velbloudi v nás viděli konkurenci a tak povýšeně odcházeliKoráb pouště Velbloudi v nás viděli konkurenci a tak povýšeně odcházeli

   Všechno je připravené, takže zase vyrážka . Místní silnice nám berou dech. Krásný hladký asfalt. Řídký provoz a do toho krásně prostorné dva pruhy v každém směru. Silnice jsou tu zajímavě řešené. Protisměrné pruhy jsou stavěné nezávisle na našich, takže většinou je mezi nimi třeba 30m, někdy jede každá po jiné straně údolí a někdy se kříží a jedou vedle sebe prohozené.

 

   Už během prvního dne na silnici se dějí podivnosti. Jedu si tak s princeznou po silnici a najednou ke mně přijíždí auto. Chlapíci mi ukazujou, ať zastavím, nebo zpomalím. Ok, asi si chtějí povídat. To se stává celkem často a postupem času jsme to začali ignorovat, protože bysme nikam nedojeli. Ale mám dobrou náladu, tak pokecáme. Zpomalím, auto přijede vedle mě, sjede okýnko a přívalu slov se vysune ruka s vychlazenou plechovkou pepsi. Hlava mi to nebere. Za ní ještě nabízí víno z lahve, ale do toho radši nejdu. Přece jen je to země s prohibicí a jako cizinci máme u policie jinej metr než místní.

 

Nádherné Íránské silničky nás fakt bavilyPohled z hor Nádherné Íránské silničky nás fakt bavily

  Okraj silnice je podobně jako u nás označený "budícím proužkem". Tady je udělaný tak, že je vyfrézovaný celkem hluboko do silnice. Při přejezdu na tom princezna docela zajímavě tancuje. To mě dost vytrestalo. Jel jsem po krajnici z druhé strany proužku a najednou mám v cestě pneumatiku z náklaďáku. Zleva právě jeden projíždí. Přes proužek se mi moc nechce, aby mě to náhodou neposlalo rovnou pod kola. Mezi proužkem a pneumatikou ještě kousek zbývá, tak to tam pošlu, snad to vyjde. Když už si myslím, že je všechno v pohodě, tak najednou rána jak když mě kopne velbloud. Naštěstí jsem to ustál, ale hned stavím. Nechápu to, prohlížím princeznu a je jasno. Jediná věc, která vyčnívá je startovací páka, která dostala takovou ránu, že je teď ohnutá. Vespina je jinak v pohodě a tak lehce otřesenej pokračuju v jízdě. Pro příště už takovýhle hry hrát nebudu :-)

 

Ekonomické emabrgo má za následek vznik unikátních vozidelZamyad - konkurent tukana Ekonomické emabrgo má za následek vznik unikátních vozidel

    V Íránu jsme o něco dříve než naše stroje a tak do přístavu nemusíme pospíchat. V Mašadu je hrobka imáma Rezy, jeden z největších a prý nejkrásnějších náboženských komplexů v Íránu. Když se tam pokoušíme vejít, tak nás zastaví bezpečnostní kontrola kvůli foťáku. Zároveň nás odvedli k budce, kde nám byl přidělen průvodce. Ten nám vysvětlil, že tam všichni průvodci dobrovolničí a pustil nám video představující hrobku. Poté nás i s balíčkem materiálů prohání po komplexu. Tahá nás jak kočka koťata a my jsme z toho trochu zpruzelí. Nic moc nám neříká (kromě toho, kde jsou záchody) a diví se, že se na nic neptáme. Ok, tak jdeme na to:

-"Kdy bylo tohle místo založený?"

- "Nevím to přesně, ale už je to dlouho."

- "Aha. Kdo to byl ten imám Reza?"

- "To byl jeden náš svatý muž."

- "Aha. Díky."
No tak to jsem se ani nemusel ptát ;-) Do vnitřních nádvoří mají přístup pouze muslimové a pokaždé, když se chci jen přiblížit, třeba podívat se na výzdobu zdi, tak mě průvodce napomíná. Tak toho nám byl čert dlužnej. Největší zajímavost jsme prošli za 20 minut a už nevíme co tady. Mnohem později, když jsme byli na návštěvě v jedné silně věřící rodině, tak se paní domu rozčilovala nad tím, že cizinci nemají přístup k tomu nejkrásnějšímu místu v celé zemi. Očividně ne všichni mají na věc stejný názor co duchovní.

 

Hejna plameňáků jsem tu opravdu nečekalPřístavní příroda Hejna plameňáků jsem tu opravdu nečekal

   Začali jsme se posouvat směrem k dokům. K tomu jsme využili místní autobusy, které nás dost bavily. Dálkové autobusy jsou téměř všechny klimatizované a jen co se autobus rozjede, začne autobus obcházet chlapík. Asi počítá cestující. Když dojde k nám, tak řekne "Hello mister" a hodí po nás krabičky s obrázkem autobusu. Ty vole angličák! Jak jsme na to nebyli připravení, tak jsme tím oba dostali do hlavy. Po otevření nacházíme sušenky a kelímek na pití. Takovejhle servis si nechám líbit. Oproti českýmu autobusu, kde mě před nedávnem řidič donutil sníst koblihu před autobusem, abych mu to tam nezasvinil,je tohle přístup náš zákazník, náš pán.

   Do Bandar Abbásu přijíždíme asi v 5 ráno. Když autobus staví na první zastávce, otevírá dveře a děje se něco podivného. Kompletně všechna okna se zevnitř zamlží a autobusem prochází zvláštní klima. Při výstupu nás to praští do ksichtu. Ještě je tma, ale teplota je někde kolem 35 stupňů a vlhkost taková, že člověk musí dělat tempa, aby se rychlejš pohyboval. Zatímco v Mašadu jsme si na noc brali spacáky, tady si možná budu sundávat i trenky. Snídáme po houmlesácku na břehu moře a překvapuje nás něco, co bych tady nečekal. Příroda. V největším Íránském přístavu se po pláži prochází hejno plameňáků.

 

Opětovné sestavení tukana musí být precizníVrcholné soustředění Opětovné sestavení tukana musí být precizní

   S Couchsurfingem máme neuvěřitelné štěstí. Když se s naším hostitelem bavíme o našich plánech a starostech s vyloděním, tak si bere naše papíry o přepravě a začíná to obtelefonovávat. Omid je zaměstnanej přímo v našem přístavu. Na vysvobození našich mazlíků musíme mít celního deklaranta, protože do doků sami nesmíme. Omid to nedělá, ale jeho soused přes chodbu jo a že jsme kamarádi, tak nám udělá cenu.

   Náš deklarant nemluví anglicky, ale pomocí Omida všechno zvládáme a během 2 dnů jsou naše stroje venku. V docích je zajímavý přepravní systém. Soukromé vozy sem smějí jen na zvláštní povolení a tak dopravu zajišťují taxíky, které mají jednotnou sazbu 600 Kč/hodinu ať jedou nebo čekají. Když náš deklarant někam jede, tak počítáme každou vteřinu. První den v podstatě jen trávíme po kancelářích a na lavičce v čekárně, ale po návratu nám Abbás ukazuje video z otevření bedny. Když objeví tukana, tak se všichni dali do smíchu a někdo to okomentoval, že by s tím nejel ani do sousední vesnice. Beast vypadá bez střechy opravdu strašidelně.

Tak a je to tady..... Po všech peripetiích a dobrodružstvích se loučíme s Tukanem. Zítra vyráží na svoji poslední cestu se mnou za volantem. Cesta povede z Horních Řepčic kamsi do Jeseníků. Cestou můžete mávat, tukan to má rád (policisty poprosím aby mávali tak, abych nemusel zastavovat). A samozřejmě, jak je u téhle srandy zvykem, BEREME STOPAŘE.

 

Teoretická mapka cesty zde          https://mapy.cz/s/QM2w

 

Ahoj všem brňákům a okolí. Dnes jsem se od pořadatelů z Cestovatelského klubu dozvěděl, že se musí restauraci na víkend uzavřít (důvod neznám) a tak přednáška padá.
O mé vyprávění zájem ale mají, a tak se bude přednáška konat pravděpodobně někdy na podzim.
No alespoň jsem si udělal výlet na brněnsko :D

 

Se změnou země přichází i změna módy. Minisukně bych viděl radši ;-)Módní salón Se změnou země přichází i změna módy. Minisukně bych viděl radši ;-)

    Do Mašadu na severu Íránu jsme dorazili chvilku před setměním. První rozkoukání bude proto muset proběhnout dost rychle, aby jsme zvládli jít spát ještě dnes. Před letištěm jsme začali hledat, jak se dostaneme do centra města, kde máme dojednaný nocleh. Autobusy tu prý nejezdí, jen místní taxi. Před odletovou halou stojí minibus a tak jdu na výzvědy. Chlapík anglicky nemluví a tak rukama nohama vysvětluju kam chceme. Chlapík se rozhovorem dost baví a najednou hrábne vedle sebe a dává mi koblihu. No, no, zas tolik jsem toho neřek :-)

    Írán je pro nás absolutně neznámou zemí a tak nemáme pořádně ani ponětí o cenách jídla. Jen taková mlhavá představa, že to už bude dražší než předtím. Od odletu z Indie jíme jen sušenky a protože už si o ně začínám říkat slovy "Polly chce suchárrek", tak je nejvyšší čas s tím seknout a vrhnout se do neznámých vod místních kulinářských zázraků. Očekáváme ovčí hlavy nadívaný kuřecíma žaludkama, nebo obráceně, ale po dlouhém hledání se nám nepodařilo najít otevřeného nic jiného, než pizzerii. No hlad už se nedá přemáhat a tak se pouštíme do nudného evropského jídla. Jídelní lístek je kompletně ve farštině (naše přezdívka pro Farsi - perštinu) a i když už tyhle znaky ovládám, tak stejně nerozumím té řeči. Šéfkuchař mi pomáhá vybrat něco s masem. A teď přichází cenový překvápko - celá pizza stojí 24 000 riálů. Na letišti jsem dostal 300 000 riálů za 10 dolarů. To je pizza asi za 20 korun. To levný jako prase(tady spíš jako kuře, prasata jsou zakázaný), dokonce levnější než Indie. Tak tady si budem žít jako boháči.

Íránské minarety jsou nezaměnitelnéMašadské minarety Íránské minarety jsou nezaměnitelné

    Po jídle jdu zaplatit a tahám 50 000 bankovku. Ještě mi vrátěj. Když to dávám chlapíkovi, tak nevěřícně zírá. Asi dlouho neviděl pracháče s tak velkou bankovkou. Něco mi vysvětluje ve farštině a pak společně celej kolektiv dává dohromady anglickou větu. Chtějí po mně ještě 4 takovýhle papírky. Nechápu. Cena nebyla v Riálech, ale v Tomanech. Dozvídáme se, že Írán má dvě měny. Jedna je oficiální a druhá virtuální. Téměř před 100 lety byla oficiální měna Íránu Toman. Tou dobou došlo k reformě a měna se změnila na Riály v poměru 1:10. Lidem se to ale nezamlouvalo a tak Riál nepoužívají (je to prý Portugalská měna, tak co s ní v Íránu). V lidských hlavách zůstal Toman i se svým s kurzem dodnes. A přestože jediné existující bankovky jsou Riály, tak se v obchodech a restauracích běžně obchoduje v Tomanech. Cena natištěná od výrobce bývá v Riálech, ručně psané cenovky a menu v Tomanech. Platíte sice v Riálech, ale desetkrát více, než je napsáno. Pizza se tak zázrakem proměnila na jedno z nejdražších jídel za celou cestu 200 kč za kus :-(. No co, je to daň z neznalosti, potkává nás to pořád a ještě dlouho bude.

Jak je vidět, Írán se čechama jen hemží. Pat a Mat jsou tu opravdu známí.Hele koho jsme potkali! Jak je vidět, Írán se čechama jen hemží. Pat a Mat jsou tu opravdu známí.

    S Íránem přišel náš přerod z relativně bohatých turistů, kteří si s klidem dovolí  k večeři skvělou kuřecí masalu s roti chlebem za 35 kč a ubytovat se v hotelu za 50 kč na osobu, na cestovní homelesáky, kteří jedí hlavně falafel(rychlé občerstvení) za 30 kč a hotel za 300 kč na osobu je ani nenapadne zkoušet. Občas je potřeba dát se trochu do pořádku, a tak jsme začali využívat CouchSurfingu(surfování po gaučích). Jde o stránku, kde lidé nabízejí ubytování zdarma u sebe doma v podstatě jen kvůli tomu, aby se spřátelili s novými lidmi, většinou cizinci.

    Na první noc v Íránu jsem se domluvil s chlapíkem jménem Amin. Cestu k němu jsme nějak našli a zvoníme. Nic se neděje. Nemáme mu jak zavolat, protože ještě nemáme íránskou simku. V domě se svítí a tak máme naději. Po několikátém zazvonění se na balkóně objeví postava a ptá se anglicky, jestli jdeme kvůli Couchsurfingu. U branky nám kluk povídá, že Amin odjel do Teheránu a zpátky bude za pár dní. Oni jsou tu taky jen hosté. Klíčky jim prý majitel nechal na zídce. Pohodář.
Když jdeme nahoru do bytu,tak se mě Kozáč ptá, jestli má závřít vchodový dveře, tak se ptám anglicky a pak volám zpátky česky:"Dveře nech otevřený." na to se kluk otočí a povídá:"Vy jste taky češi?! My jsme z Liberce."

    U Amina jsme spali dvě noci a vůbec jsme ho nepotkali. Očividně jsme mentálně úplně jinde. Já když si domů zvu cizí lidi, tak mi musí ukázat rodný list, pokud jsou to křesťani, tak soupis hříchů potvrzenej domovským farářem, nebo svojí složku z STB.

 

Po čase blbnutí kolem expedice se zase hlásím s článkem, snad už se mi povede psát trochu pravidelněji :o)

 

Před dvěma dny nebyla na kopcích v pozadí ani vločkaZnervózňující počasí Před dvěma dny nebyla na kopcích v pozadí ani vločka

    Náš čas v Indii se blíží ke konci. Na útěk zpátky do Dillí, odkud nám letí letadlo jsme si nechali 4 dny. S nástupem podzimu se tady v Ladakhu některé věci dost mění. Třeba to, že se uzavírají cesty. Celou dobu nám to tu připadalo jako pohoda, ale do téhle oblasti vedou jen 2 cesty a ty se na zimu uzavírají. Když začalo sněžit v okolí Lehu, trochu jsme znervózněli. Směrem na Manali už přestaly jezdit autobusy a tak to vypadá, že pojedeme stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Ještě je možnost vzít to na Manali soukromým minibusem, ale to je dražší. Nakonec ale vítězí zvědavost a tak jedeme tím dražším minibusem. Zase ušetříme na ubytování, protože tímhle směrem jede všechno přes noc a navíc to bude časově kratší.

Jak je vidět se zvyšující se namořskou výkou stoupá i kvalita ubytováníHorský hotel Jak je vidět se zvyšující se nadmořskou výškou stoupá i kvalita ubytování

    Cesta vede okrajem Himaláje a krajina je úžasná, dokonce i v noci, kdy je vidět jen něco málo osvětleného měsícem. Když se začne rozednívat, tak se objevují nejen výhledy na krajinu ale bohužel taky na silnici a na řidičský um našeho závodního pilota. Některý kousky bych nechtěl opakovat ani u nás na rovné silnici, natož tady, kde je pod některými úseky skalní sráz.  Krajina začíná být dost nehostinná. Teplota je někde kus pod nulou a fičí tu vítr. Jakmile je nějaká pauza, všichni cestující okamžitě mizí do tepla a závětří některého z "Hotelů" na čaj. A to je teprve podzim. Co zdejší lidé dělají v zimě netuším. Pravděpodobně rozdělávají ohníčky pod ovcema, aby jim nezmrzly.

Někde tam nahoře se ukrývá nejvyšší bod naší cestyBaracha-La Někde tam nahoře se ukrývá nejvyšší bod naší cesty

    Cestou máme jedno sedlo jménem Buralacha-La vysoké 4890m a celou dobu se modlíme, aby bylo ještě průjezdné. S přibývajícími metry nastupuje sníh a kousek pod sedlem je menší sněhová vánice. Tady už je regulérní zima. Naštěstí náš řidič očividně není z Prahy a tak ví co to je sníh a když ho vidí na silnici, tak se ho nezalekne.
    Na okraji Himáčal Pradéše (Indický stát) jsou ještě silnice poničené po nedávném sesuvu půdy. Když jsme se konečně dostali z tohoto pásu hor mohli jsme si oddechnout. Teď už to do odletu stíháme.

Skupinka busíků má výhodu, že si můžou pomoci. Nevýhodu v tom, že při poruše čekají všichniZájezd Skupinka busíků má výhodu, že si můžou pomoci. Nevýhodu v tom, že při poruše čekají všichni

    Náš řidič si opravdu zaslouží obdiv. Z Lehu to do Manali trvalo asi 20 hodin, za tu dobu si ani jednou nezdřímnul, jen měl občerstvovací zastávky jako my. Na konci se mi v serpentýnách pozdávalo, že lehce podřimuje, ale radši jsem tomu nevěnoval pozornost, abych si nezamazal spodní prádlo.

    V Dillí ještě zařizujeme poslední věci, jako je odeslání pohledů a nákup dolarů. Posílání pohledů mě dost bavilo. Paní na přepážce se zeptala, kolik mám pohledů, spočítala známky a pohledy si vzala. Celé to dala jednomu úředníkovi a ten vždycky odtrhnul 3 známky nacpal si je do pusy. Pak vypláznul jazyk, známky sundal a plácnul je na dopis. S tím, že jsme měli asi 20 pohledů, tak měl dost zábavy. Já taky :-)

    Přelet do Íránu se protáhl o zastávku v Dubaji. Měli jsme tam spoustu času na přestup. Vylezli jsme na chvíli z letištní budovy a téměř 50 stupňové vedro nás za chvíli zlomilo k návratu. Ale nakonec jsme se odhodlali k návštěvě centra s nejvyšší budovou světa. Doplazili jsme se k metru a tam jsme najednou zjistili, že nás vlastně nějaké další obří město vůbec nezajímá. Ať si strčí nejvyšší budovu třeba do Emirátu. My už se těšíme na Írán :-)

Od 1.2.2016 do 29.2.2016 bude probíhat výstava fotografií z naší expedice. Koná se prostoru nákupního centra Olympia v Mladé Boleslavi. Jste všichni srdečně zváni. K vidění budou fotografie z cesty a budete mít i čest setkat se osobně s hlavními aktéry celé akce - s Tuktukem(také zvaným Býst, Vozejk, Krám zas..nej) a Vespou(přezdívky Princezna, Vespina, Herka zku..ená). Budeme rádi, když na výstavu dorazíte v hojném počtu.

 

ahoj Martin

 

 

Tak další povídání už je z tepla domova. Ještě vás čeká pěkných pár dílů seriálu :o)

 

Kláštery v Ladakhu bývají postavené v dramatické krajiněKláštery v Ladakhu bývají postavené v dramatické krajině

    Pokračujeme směr Ladakh. Krajina se mění s každým kilometrem a stejně tak i lidé. Po ujetí 400 km do Kargilu si člověk téměř netipne, že je ve stejném státě. A o dalších 200 km dále, kde začínají buddhistické kláštery, už by netipoval ani zemi. Tady nastupujeme na trek. Nemáme mapu a všechny informace co máme jsou od jedné Češky, kterou jsme cestou potkali: "Za Khaltse půjdete po silnici a pak bude vidět pěšina do kopce. Není to lehké najít, ale uvidíte."

Sedla hor jsou ideálním místem pro modlitební praporkyPraporky v sedle Sedla hor jsou ideálním místem pro modlitební praporky

    Vrháme se na první pěšinu stoupající do kopců. Rozcestíčko. Hodinku šlapeme jednou cestičkou. Na vrcholu kopce odhalujeme mezi námi a předpokládaným směrem hlubokou rokli vyhloubenou řekou a na druhé straně spleť soutěsek. Ale žádnou pořádnou cestu. Ta naše se tu vytrácí. Raději se vracíme a z rozcestí jdeme druhou stezkou. A znova jak říkám u kadeřnice: Do ztracena. Po dalším hledání se vracíme na silnici. Jedno odpoledne krásně strávené hledáním cesty.

Život se při sebemenší příležitosti uchytí i v horské pouštiKde ani tráva neroste Život se při sebemenší příležitosti uchytí i v horské poušti

    Další ráno jsme náhodou narazili na francouzské turistky jedoucí džípem. Jejich řidič to tu zná. Dává nám jména vesnic, kterými bychom měli projít a tak už se máme čeho držet. Tenhle trek má přezdívku baby trek, protože je krátký - cca 3-4 dny a chodí se s malinkým batůžkem, protože se spí v Homestay(takový domácí hotel). V našem podání to vypadá trochu jinak. Strana ze které jdeme je prý příkřejší a jdeme s veškerým naším majetkem včetně notebooku (ten jsem několikrát proklel a tak netuším, jak bude nadále fungovat).

    Mezi vesnicemi je vysokohorská poušť a když večer vaříme čaj, tak ráno jsou sáčky totálně suché i přes to, že je v noci poměrně zima. Ani stan se nám přes noc nepodařilo zafunět. Vrchní část, která bývá po ránu mokrá je suchá na troud. Okolní vzduch je tak suchý, že nám málem přes noc vypil flašky s vodou.
    Občas se člověk zamýšlí nad tím, co vidí. Tady se mi pořád do hlavy dere myšlenka, že lidé se uchytí i tam, kde už ani tráva neroste a přemýšlím, proč se zastavili tady, kde je život boj o přežití a všechno co tady získají je vykoupené tvrdou prací. Zatím jediné na co jsem přišel je, že chtějí mít pokoj od ostatních.

Sporáček je v centru téměř každé Ladacké domácnostiTeplo domova Sporáček je v centru téměř každé Ladacké domácnosti

    Pravděpodobně tyhle tvrdé podmínky z nich dělají skvělé lidi. Rádi si popovídají i když nemluví anglicky, poradí a občas něco darují i když jsme relativně bohatší než oni. Turismus tady bohužel nechává své stopy a tak když hledáme nějaké teplé jídlo ve vsi, tak to sice možné je, ale za velké peníze na místní poměry. Až s jedním chlapíkem dohadujeme prima cenu a on nás bere k sobě domů, kde nám vyrábí jídlo na počkání. Po našich jídlech je to paráda. například naše zakoupené špagety s nápisem Italská kvalita - Indická chuť, by mohly mnohem více přejít do té Itálie. Celou dobu si u něj připadáme spíše jako na návštěvě, než jako hosti v restauraci. Když je jídlo hotové, svolává celou rodinu a pak jíme v rodinném kruhu.

    Počasí nám přeje a tak se člověk na sluníčku dokonce i spálí. Když docházíme na konec treku, počasí se kazí. V Lehu - hlavním městě Ladakhu se zatáhlo a když mraky opět odpluly, tak po sobě nechaly čerstvou várku sněhu. Koho by napadlo, že touhle dobou je v Dillí 35 stupňů.
V Lehu právě probíhá místní festival. V klášteře předvádějí obřadné tance s maskami, večer je koncert. Nás nejvíc táhne ochutnávka jídel. Na jedné straně probíhá utkání v lukostřelbě a my to sledujeme s plným talířem thentuku, thukpy a všech ostatních jídel, které tady babičky na místě tvoří.

Součástí hřiště na polo je i náboženská stavbaČhorten hraje Součástí hřiště na polo je i náboženská stavba

    Největší zážitek je ovšem místní polo. Komentátor nás v úvodu upozornil, že místní hra je světový unikát. Má to být tím, že hřiště je nejvýše umístěné polo hřiště světa a jako povrch používá písek. Pro nás je těch zvláštností ovšem víc. Chlapíci vjeli na hřiště na konících jako ze snu všech malých holčiček. Jen růžová stuha chyběla. Kdybych na některém z nich jel já místo Ladackých čahounů, tak mám sedřené podrážky a na dolíku by kůň z pode mně vyběhnul. No ale takhle to zase odpovídá starému koňáckému pravidlu, že jezdec by měl vidět přes hřbet koně a ne aby mu kůň nedopatřením nepomočil čepici na hlavě.

Hra se občas trošku přiblíží :o)Hra se občas trošku přiblíží :o)

    Hra má ale opravdu švuňk. Přišli jsme mezi posledními a sedli jsme si na schod, který je přímo u hřiště. Hra se dostává blíž a míč se nám kutálí k nohám. Sotva zvedáme nohy a už je tu chlapík s koněm v plné rychlosti a řeže do míčku dřevěným kladivem. Nechat tam tu nohu, tak možná kluci hrajou chvíli s ní. Na ploše jsou natlačení diváci a pokaždé, když se hra stáčí k nim, tak všichni utíkají do bezpečí. Celou hru také provází místní pes - očividně veterán místních utkání. Běhá mezi koňmi a mistrovsky se vyhýbá ranám pálkou. Hřiště má také pravděpodobně jako jediné na světě umístěný čhorten (buddhistickou kapličku) přímo v hrací ploše. Tahle hra si nás opravdu získala. Zítra bude další zápas a ten rozhodně nevynecháme.

Trouby duní údolímVyhlášení začátku obřadu Trouby duní údolím

    Ze všech náboženství, která jsem kdy na cestách potkal se mi nejvíce zamlouvá tibetský buddhismus. Jestli budu někdy věřící, tak se určitě stanu buddhistickým mnichem. Trošku mě na tom mrzí, že budu plešatej - už jsem dohola byl a vypadám jak debil. Ale co. Když mě to zachrání od pekla, tak proč ne. Ladakh má přezdívku malý Tibet a vzhledem k dnešní situaci se tu možná tibetská kultura dochovala lépe než v samotném Tibetu.

Mnich už je téměř u portrétu nejvyššího sympaťáka...čaj, rum, bum Mnich už je téměř u portrétu nejvyššího sympaťáka

    Vydávám se do kláštera Thiksey kousek od Lehu. Kozáč zase z nějakého důvodu nejede. Místní sdílené taxi je super levné a jedu s babičkama, které se celou cestu modlí. Asi znají řidiče. Procházím se po klášteře a najednou přímo nad mojí hlavou začne houkat lokomotiva. Vyběhnu tam a na střeše dva chlapíci vytrubují začátek modlitby. Klášter je na kopci a troubení se neuvěřitelně nese krajem. Na modlitbě jsou vítáni všichni. Na uvítanou dostáváme slaný tibetský máslový čaj. Pravděpodobně kvůli tomu, aby se cizinci už nevraceli. Slabší nátury tenhle zvyk nenesou dobře :o) Obřad má silnou atmosféru, ale je dost dlouhý. Abych to přiblížil, tak pravidla obřadu silně připomínají dětskou hru Cukr, káva, limonáda. Uprostřed uličky stojí chlapík a v ruce drží vázu s větvičkou jabloně. Všichni ostatní mniši se modlí. Na chvilku zastaví modlitbu a začnou vyhrávat muziku. Během toho se mnich s vázou vydá vpřed k portrétu nejvyššího sympaťáka. Jakmile hudba ustane vázonoš se zastaví. Na rozdíl od Cukr, káva chlapík nemá soupeřů a tak jde hrozně pomalu. Takže celá hra je dopředu jasná a dost dlouhá. Chlapík si to dost užívá. Jen mám strach, aby mu kytka nechcípla než tam dojde.

 

Předváděné tance jsou dost fyzicky náročnéPředváděné tance jsou dost fyzicky náročné
Babičky připravují tradiční pochoutkyBude se baštit Babičky připravují tradiční pochoutky
Modlitební mlýnyModlitební mlýny

Kalendář akcí

Odběr novinek

Souhlasím se zasíláním novinek